Na kolenou

Když se teďka koukám z okna

na ulici zasněženou,

ve své mysli vidím kluka

před dívkou klečet na kolenou.

Řekl jí, že se mu líbí,

ona nechápala.

Zmohla se jen na jediné:

„Chci tě jako kamaráda.“

Na kolenou klečí v sněhu,

kolena se podlomila,

do tváře se vedral smutek,

o jeho lásce netušila.

On tam klečí, ona stojí,

nehýbou se, nemluví,

v tom tichu jen bijí zvony

umíráček hochovi.

Doufal, že ji získá snadno,

doufal v lásku velikou,

místo toho musí v zimě

klečet na kolenou.

Dívka stále opařená,

nechápe a netuší,

má ho chlapce, trochu ráda,

neví, jak ho utěšit.

Nechce chlapce trápit dále,

neví však, co dělat má.

Klesne proto na kolena,

do očí se podívá.

Dívka znovu opakuje,

že se vázat nechce s ním,

on však doufal v dobrý konec,

věřil, že to takto neskončí.

Já byl chlapec a ty dívka,

naděje mé pohřbíme?

Myslíš že to nevyjde nám?

Nevíš, když to nezkusíme.